O epilepsii

Epilepsiemi (tedy množné číslo) označujeme skupinu chorob projevujících se záchvaty, které se opakují, přicházejí náhodně, většinou nevyprovokovaně.


Epilepsie tedy není jedna nemoc, známe desítky syndromů, které se liší příčinou, typem záchvatů, odpovídavostí na léčbu a prognózou.

Jeden záchvat neznamená diagnózu epilepsie. Řada lidí prodělá za život jen jeden záchvat, obvykle vyprovokovaný. Diagnózu je možno stanovit nejdříve po druhém záchvatu. Riziko, že se po prvním záchvatu objeví další a rozvine se epilepsie, se blíží 80 %.


Epilepsie jsou po cévních mozkových příhodách druhým nejčastějším neurologickým onemocněním. Postihují 0.6-1 % populace (v Česku jimi tedy trpí až 100 000 lidí). Alespoň jeden záchvat za život prodělá každý desátý až dvacátý člověk.

Epileptický záchvat je důsledkem abnormálních výbojů nervových buněk v mozku. Tvorba a vedení elektrických výbojů je klíčovou vlastností normálních nervových buněk. „Epileptické“ buňky jsou však zvýšeně dráždivé a mohou vytvářet výboje nekontrolovaně. Dostatečně velká skupina těchto buněk dokáže vytvořit výboj dostatečné intenzity, který se dále šíří a vyvolává záchvat.


Tato zvýšená dráždivost může mít řadu příčin. Může být vrozená, kdy již v genech je zakódována náchylnost k vytváření výbojů a jejich šíření. Nervové buňky také mohou být drážděny cizorodou tkání v jejich okolí, např. nádorem, krví při úraze, jizvou po starém úraze, zánětu mozku či porodní komplikací. Výboj může vytvořit buňka nedostatečně vyživovaná krví, mající nedostatek cukru, podrážděná drogou, alkoholem atd. 


Epilepsie se může objevit v každém věku, nejčastěji začíná v časném dětství a ve stáří (po 60. roce). V každém věkovém období se uplatňují jiné příčiny. V dětství jde nejčastěji o vrozené genetické dispozice. U dospělých je častěji podkladem nádor, stavy po cévních mozkových příhodách, alkoholismus. Příčinou může být zánět mozku virový či bakteriální. Záchvaty se mohou objevit v akutním stadiu či po delší době jako pozdní následek. 

Mozkové nádory jsou odpovědné za 10-15 % epilepsií dospělého věku. Jedná se většinou o nádory benigní, na tuto příčinu musí ale lékař vždy pomýšlet a provést patřičná vyšetření. Úrazy hlavy jsou méně častou příčinou. O tom, zda se po úraze hlavy rozvine epilepsie, rozhoduje zejména závažnost poranění. Například po poranění s průnikem předmětu do lebky a mozku je riziko 30-50 %. Vysoké je též u krvácení do hlavy a zhmoždění mozku. Naproti tomu běžný úraz hlavy a otřes mozku (s bezvědomím kratším než půl hodiny) neznamená vyšší riziko rozvoje záchvatů. V každém případě preventivní podání léčby (antiepileptika) po úrazu neovlivní to, zda se epilepsie rozvine. Záchvaty se nejčastěji objeví v průběhu prvního roku, v 70 % do 2 let od úrazu, možný je i pozdější začátek. Pokud se záchvat objeví hned v prvním týdnu po úrazu, neznamená to vždy, že se záchvaty budou opakovat později, a ani v tomto případě nemusí být dlouhodobá léčba podána. 


Cévní onemocnění mozku jsou nejčastější příčinou záchvatů u pacientů nad 50 let. Záchvat se může objevit buï při akutní příhodě, nebo jako její následek.


Alkohol může vyprovokovat záchvat u pacienta s jiným typem epilepsie a nadměrný přísun (intoxikace) může vyvolat izolovaný záchvat i u jinak zdravého člověka (často kolem puberty v kombinaci s nevyspáním). Záchvat se může objevit i v průběhu odvykání od alkoholu v rámci abstinenčního syndromu. Chronické požívání většího množství alkoholu způsobuje řadu neurologických chorob a poškození mozku, jejichž součástí bývají epileptické záchvaty. 

Obecně lze uvést, že v dnešní době je 70–75 % pacientů do 5 let od počátku terapie bez záchvatu a z nich jen u čtvrtiny se záchvaty znovu objeví.

U asi 30 % nemocných se nedaří záchvaty léky potlačovat. Část z nich může mít prospěch z operační léčby. Dle prognózy lze epilepsie rozdělit do 4 skupin. 

V první skupině s excelentní prognózou (20–30 % pacientů) jsou syndromy dětského věku, které odeznívají samy, většinou po pubertě.

Druhá skupina (30–40 %) má dobrou prognózu, záchvaty se podaří zvládnout jedním lékem (hned prvním, maximálně druhým vybraným) a většinou je možno léčbu časem vysadit. 

Ve třetí skupině (10–20 %) se většinou daří záchvaty alespoň částečně zvládat, nutná je většinou kombinace více léků, často po delším zkoušení. Léčba je dlouhodobá či trvalá.

Až 30 % pacientů  patří do poslední skupiny, se špatnou prognózou, kde léky jen snižují počet záchvatů.

Rozpoznání typu epileptického syndromu většinou dokáže předpovědět zařazení daného pacienta do jedné z těchto skupin, to však nikdy není definitivní, mění se v čase a o prognóze lze hovořit až po delším průběhu nemoci a vždy v rámci pravděpodobností. Například  epilepsie spánkového laloku jsou často v počátku dobře léčitelné (skupina 3, či dokonce 2), s postupujícím věkem  se ale dostávají do skupiny 4 (v 75 % případů, v přítomnosti mesiální  sklerosy až v 90 %).


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace