Typy epileptických záchvatů
Jak již bylo řečeno, epilepsie není jedna choroba, ale skupina chorob, z nichž některé jsou natolik typické, že se řadí do tzv. epileptických syndromů. Každý z nich má odlišnou příčinu, průběh a prognózu. Každý též vyžaduje různou léčbu, a proto je určení typu epilepsie (syndromu) nezbytné k zahájení správné léčby. K tomu může dopomoci rozpoznání typu záchvatu.
Záchvaty se mohou projevovat rozličným způsobem, to je dáno umístěním ložiska v různých oblastech mozku a různým šířením epileptické aktivity.
Přes pokrok ve vyšetřovacích procedurách správné zahájení a výběr léčby závisí často jen na odpozorovaném průběhu záchvatu. A protože pacient zřídka dostane záchvat při návštěvě lékaře, musí tyto informace dodat pacient sám či spíše svědkové z pacientova okolí.
Existuje řada dělení epileptických záchvatů podle typu. Pacienti sami rozlišují mezi velkým záchvatem (porucha vědomí, křeče) a malým záchvatem (záraz, zahledění).
Klasická klasifikace záchvatů z počátku minulého století rozeznávala:
- grand mal – velký záchvat
- petit mal – malý záchvat
- Jacksonský záchvat – s postupným šířením záchvatových projevů po těle
- psychomotorický záchvat – často vycházející ze spánkového laloku.
Toto dělení je hrubé, ale přehledné a někdy se ještě za účelem zjednodušení používá.
Dnes je ale nejpoužívanější dělení dle Mezinárodní ligy proti epilepsii, které rozděluje záchvaty do tří skupin: fokální (ložiskové), generalizované a s neznámým začátkem.
Fokální záchvaty (ložiskové) začínají v určité ohraničené oblasti mozku a jejich projevy jsou dány umístěním této oblasti (tzv. epileptogenní zóny). Tento typ záchvatů je v dospělosti nejčastější a nejčastějším místem vzniku jsou spánkové laloky. Část nemocných pociťuje před vlastním záchvatem předzvěst neboli auru. To je již vlastně záchvat omezený na malou část mozku, který se nemusí dále šířit a větší záchvat se pak nerozvine. Aura se často objevuje jako nepříjemný pocit v břiše, nadbřišku, stoupající vzhůru, dále jako pocity již prožitého, viděného, pocity odcizení, halucinace čichové atd. Pokud se záchvat šíří dále, rozvíjí se již do obrazu takzvaného fokálního záchvatu s poruchou vědomí, kdy pacient může vykonávat automatické a neúčelné pohyby (olizuje se, polyká, přežvykuje, manipuluje s okolními předměty, upravuje si oděv), může bezcílně přecházet nebo i pokračovat ve složitější činnosti, kterou započal před záchvatem. Může i mluvit, většinou nesrozumitelně, nesmyslně. Někdy je naopak pohybová aktivita minimální a pacient ustrne. Po záchvatu není výjimkou zmatenost, neklid ani agresivita. Pacient si na záchvat většinou nepamatuje. I tento záchvat se může dále šířit a přecházet do záchvatu „velkého“, druhotně generalizovaného. Fokální záchvaty z jiných laloků mívají vědomí zachováno a projevují se například záškuby či křečemi jen na jedné straně těla nebo dokonce jen v určité svalové skupině, odkud mohou „cestovat“ dál.
Při generalizovaném záchvatu je epileptickou aktivitou postižena celá mozková kůra obou polokoulí. Pacient proto ihned ztrácí vědomí. Existuje více takových typů záchvatů, v dospělosti je nejčastější velký záchvat s křečemi. Na jeho začátku nemocný často vykřikne, pokouše si jazyk, upadne. Je ztuhlý, nedýchá, zmodrá. Postupně se objevuje chrčivé dýchání, slinění a rytmické symetrické záškuby všemi končetinami. Na konci záchvatu se často pomočí a zůstává určitou dobu ochablý a v bezvědomí (resp. hlubokém spánku).
I u dospělých se mohou objevit absence (typické pro dětský věk), charakterizované třeba jen krátkým zahleděním a „výpadkem“. Myoklonické záchvaty se projevují mimovolným prudkým záškubem hlavou, končetinami či celého těla.
Záchvaty se objevují přes den i v noci, ze spánku. Jeden pacient může mít více typů záchvatů.