Léčba léky

Z možných léčebných postupů je podávání léků na prvním místě. O tom, kdy léčbu zahájit, je napsáno v předchozí kapitole.


Znovu je nutno upozornit na nezbytnost správné diagnózy. Pokud jsou antiepileptika již předepsána, je jejich užívání většinou dlouhodobé a může být provázeno řadou nežádoucích účinků. Antiepileptika by neměla být nasazena „pro jistotu“, při pochybnostech je lepší vyčkat dalšího průběhu. Lepší je stanovit diagnózu epilepsie později a správně něž ihned a špatně.

Pokud je již léčba zahájena, musejí být léky brány pravidelně a dle dávkování doporučeného ošetřujícím lékařem. V případě svévolného vysazení či snížení dávky hrozí vznik závažných záchvatů i jejich nakupení (tzv. epileptický status, ve kterém i dnes až 20 % pacientů umírá). Toto varování platí i pro pacienty, kteří jsou při užívání léků bez záchvatu, což by u nich mohlo vést ke zcela mylnému přesvědčení, že už léky nepotřebují. Na druhou stranu opomenutí jedné dávky léku záchvat nevyvolá, a nemělo by tedy pacienta stresovat a vést například k volání pohotovosti.

Výběr patřičného antiepileptika je založen na typu epileptického syndromu u daného pacienta. Pro každý typ záchvatů existují tzv. antiepileptika první volby, se kterými se léčba většinou začíná. Pro záchvaty částečné to je karbamazepin (Tegretol, Neurotop, Timonil, Biston), pro generalizované valproát (Depakine, Orfiril, Everiden). Tyto léky mají danou počáteční dávku, která je většinou pomalu zvyšována, dokud nevymizí záchvaty nebo se neobjeví vedlejší účinky.

U některých léků je možno kontrolovat hladinu v krvi. Asi 50 % pacientů zabere hned na první lék, někdy je na počátku potřeba vyzkoušet více přípravků, než je nalezen ten, který daného pacienta záchvatů zbaví. Při léčbě je nutná trpělivost pacienta i lékaře, změny by měly být pomalé. 

Nežádoucí účinky léčby mohou být akutní (alergické, např. kožní vyrážky) nebo dlouhodobé. Každý přípravek má jiné spektrum nežádoucích účinků, většinou se jedná o zažívací problémy (nechutenství), psychické a nervové (únava, zhoršení paměti, třes). Mohou ovlivnit krvetvorbu a jaterní funkce, a proto jsou potřebné pravidelné biochemické kontroly (krevní odběry).

Není pravda, že léčba antiepileptiky musí být nutně celoživotní. O vysazení je možno uvažovat, pokud je pacient 2 roky bez záchvatu. Tato doba není striktně dána, existuje řada faktorů, které mohou vést lékaře k prodloužení tohoto intervalu. Riziko objevení se záchvatů  po ukončení léčby je 25-50 %, dle typu epilepsie a určitých rizikových faktorů. Vysazování musí být v každém případě velmi pomalé. 


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace