Diagnóza a zahájení léčby

Stanovení diagnózy epilepsie přináší pro pacienta závažné psychické a sociální důsledky, a proto by měla být diagnóza výsledkem důkladného vyšetření a rozvahy. 

Kdy a jak zahájit léčbu léky (antiepileptiky) je jedno z nejdůležitějších a též nejtěžších rozhodnutí, které musí neurolog učinit. Většina pacientů vyhledá lékařskou pomoc po prvním (často generalizovaném, velkém) záchvatu. Lékař si pak musí položit následující otázky:

 
Byl záchvat epileptický ?
Byl opravdu první ?
Nebyl to symptomatický (situační) záchvat ?
Pokud to byl záchvat epileptický, tedy jakého byl typu ?
Jaké je riziko, že se bude opakovat ?

Diagnóza epilepsie je klinická, a proto je anamnéza obrovsky důležitá.
U pacienta by mělo být dále provedeno vyšetření:

neurologické, kardiologické, laboratorní a další vyšetření k vyloučení jiné než epileptické příčiny záchvatu, EEG zobrazení mozku, magnetická resonance raději než CT.

Diagnóza epilepsie často závisí na popisu záchvatů pacientem či svědkem. Důležité jsou údaje o auře, trvání záchvatu, typu pohybů, stranové převaze, směru stočení hlavy či očí, řečových projevů. V některých případech je součástí záchvatu ztráta paměti a nemocný nejenže si nepamatuje na okolnosti záchvatu, ale neví ani, že záchvat prodělal. Pak jsou údaje blízkých osob klíčové pro diagnózu. Na průběh samotného záchvatu si nepamatuje více než 80 % nemocných, a proto je vhodné, aby se počátečního vyšetření zúčastnil i někdo, kdo záchvat pozoroval.  Podstatné jsou dále informace o výskytu epilepsie v rodině, údaj o komplikacích při porodu, prodělaných febrilních křečích (křeče při horečce u kojenců a batolat), o úrazech hlavy, zánětech mozku a mozkových blan. Pacient musí očekávat otázky týkající se alkoholu, drog, psychiatrických chorob. 


Epilepsii může napodobovat řada dalších chorob: prosté kolapsy, mdloby, srdeční příhody (arytmie), migréna, nízká hladina cukru v krvi, psychiatrická onemocnění.

Více než polovina případů, kde bylo podezření na první epileptický záchvat, má nakonec jinou příčinu. Záchvaty ale také mohou být projevem závažného neurologického onemocnění. Dle výsledku pohovoru s pacientem a neurologického nálezu by měla být provedena další pomocná vyšetření.


Cílený dotaz často odhalí předchozí výskyt „malých“ záchvatů (zahledění, aury, drobné záškuby), kterým pacient ani jeho okolí nepřikládalo význam. Anamnéza často ukáže, že se jednalo o záchvat, který je možno dát do souvislosti s akutním mozkovým podrážděním, záchvat vyprovokovaný momentální souhrou nepříznivých faktorů. Příkladem je nevyspání v období puberty. Takový ojedinělý situační záchvat prodělá za život 5 %, dle některých údajů až 10 % lidí.
Pokud je jisté, že se jednalo o epileptický záchvat, je důležité přesné stanovení jeho typu. Výběr léku je silně závislý na typu záchvatů a epileptického syndromu.


Riziko, že se po prvním prodělaném záchvatu budou záchvaty opakovat, je patrně vyšší, než se dříve předpokládalo, a může dosáhnout až 80 %. Toto riziko je největší v prvních 6 měsících po prvním záchvatu a klesá na 30 % po roce a na 20 % po 18 měsících. Existují rizikové faktory, dle kterých lze odhadnout, zda riziko opakování je spíše vysoké či nízké. Je ale zřejmé, že nasazení léku po prvním záchvatu sice sníží riziko opakování záchvatu v prvmím roce, celkově ale neovlivní rozvoj opakovaných záchvatů ani prognózu onemocnění. Léčba by tedy měla být zahájena až po druhém nevyprovokovaném záchvatu. Pro rozhodování je ale samozřejmě důležitý i názor pacienta. 


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace